Na poště se dá zažít spousta věcí. Člověk by nečekal, že chtít rozměnit pětitisícovku může být zdrojem tak mimořádného zážitku.
To bylo tak: Jdu pro chleba a cestou mi dochází, že mám v peněžence jen pětitisícovku. Platit s ní půlku Šumavy mi přijde hloupé, a tak přemýšlím, kde bych ji rozměnila.
Přes ulici je naštěstí pošta. Na poště je fronta. Nevím, z kterého Metrixu ta myšlenka přiletěla, ale napadá mě, že to třeba půjde rychle a řadím se na její konec.
Nejde to rychle. Nejde to vůbec. Nějaký šílenec chce poslat dobírku na Slovensko! Na paní Ludmile za přepážkou je vidět, že o něčem tak výstředním v životě neslyšela.
Sleduji s ostatními čekateli debatu u přepážky, zatímco fronta utěšeně roste.
Stojíme, čekáme a svorně posloucháme Ludmiliny vzdechy a štěbetající hlasy dalších pošťaček za zdí. Asi nejsem sama, kdo přemýšlí, proč jedna z nich neobsadí druhou přepážku.
Po chvíli mě jedno vysvětlení napadá – přepážkový manažer České pošty byl dříve pokladnovým manažerem v nějakém supermarketu a drží se poučky, že před pokladnou se má udržovat fronta, aby zákazníci měli dost času ještě něco přikoupit.
Rozhlížím se, co bych tak přihodila do košíku. Kolem mě jsou jen reklamní letáčky, ale stěna za Ludmilou se prohýbá pod množstvím nejrůznějšího zboží.
Prohlížím si ho a zabývám se úvahami, jaké dětství měl asi člověk, který si na poště kupuje kuchařky. Je to pro mě příliš neuchopitelná představa, a tak pokračuji ve studiu nabídky. Je toho opravdu hodně a rozhoduji se, že pokud si nestihnu vše prohlédnout, zeptám se, jestli mají sáčky do vysavače a nemrznoucí směs do ostřikovačů.
Ještě nejsem ani u konce prohlídky, když se ve vesmíru cosi pohne a já přicházím na řadu.
„Dobrý den, mohla byste mi, prosím, rozměnit pětitisícovku?“ říkám překvapivě mile vzhledem k protrpěným minutám.
„Nejsme směnárna,“ odpovídá Ludmila, která se asi ještě nevzpamatovala ze slovenské dobírky.
„Já to také nechci v Eurech,“ vysvětluji a nadále asertivně strkám bankovku na druhou stranu přepážky.
„Tohle je pošta, peníze nerozměňujeme,“ odpovídá mi Ludmila stejně vytrvale.
„Myslela jsem, že když tu máte peněz tolik, nemusel by to být problém…,“ zkouším to jak nejpokorněji umím a pohledem mířím na šuplík přetékající bankovkami a mincemi.
„Peníze nerozměňujeme!“ důrazně opakuje Ludmila a místo do šuplíku směřuje svůj pohled na zákazníka za mnou.
Na mysl mi přichází Tony Hsieh, zakladatel Zapposu – firmy s obratem dosahujícím miliardu dolarů ročně –, který svým zaměstnancům řekl, aby pro spokojenost zákazníků vždy udělali cokoli bude v jejich silách, i kdyby to mělo třeba být doporučit jim konkurenci. Zaměstnanci pošty zjevně dostali jiné instrukce.
„Opravdu byste mi to nemohla rozměnit?“ zkouším to ještě jednou a odpovědí mi je jen zatvrzelé zavrtění hlavou.
Představa, že jsem tam patnáct minut stála zbytečně, mi dodává nečekané síly. „V tom případě prosím jednu známku,“ říkám a během nanosekundy je mi jasné, že jsem překonala hranici, kterou jsem překonávat neměla. Ludmila mě sežehává pohledem a já mám v životě další malou jistotu – bude-li za přepážkou ona, žádná moje zásilka nebude na téhle poště v bezpečí.
Odcházím se známkou a bankovkami v ruce a nemůžu se zbavit pocitu, že něco není v pořádku. Snažím se ten zvláštní pocit uchopit a po chvíli mi to dochází – Ludmila mi nenabídla stírací los a pojištění!